Dalibor Borák, Pavol Pokorný a Ľubica Šimkovicová v diskusii s Andreou Bacovou.
Andrea Bacová: Som veľmi rada, že ste prijali pozvanie do našej diskusie. Téme, o ktorej budeme dnes hovoriť, sa ARCH už niekoľkokrát venoval. Ešte v roku 2013 sme publikovali rozhovor s pánom architektom Borákom a dnes by som sa k tejto téme chcela opäť vrátiť. Pozvanie prijala i Ľubica Šimkovicová z Inštitútu pre pasívne domy, ako aj architekt Pavol Pokorný, ktorý sa vo svojej tvorbe zaoberá najmä drevostavbami a s tým spojenou udržateľnou architektúrou. Pána architekta Boráka vnímam v tejto súvislosti aj ako odborníka, ktorý sa v rámci ACE (Architest ́ Council of Europe) zúčastnil pripomienkového konania pri príprave európskej smernice EPBD2 (EU Directive 2010/31/EU, Energy Performance of Buildings) a jej transferu na podmienky Českej republiky, čomu sa venoval pred niekoľkými rokmi. Na úvod by som sa spýtala, ako by sa mal architekt vysporiadať s energetickou úsporou budov, znížením vplyvu výstavby na životné prostredie a súčasne pritom nedať na druhú koľaj architektonický koncept a kultúrne aspekty.
Ľubica Šimkovicová: Architekti by v súčasnosti, po tej relatívne dlhej dobe určitej prípravy na túto tému, mohli vnímať udržateľnosť v architektúre a tebou spomínané aspekty ako istú výzvu – i keď vieme, že je to inak. O dôvodoch, prečo to tak je, budeme isto hovoriť. Verím, že časom tomu prídu na chuť. Pokiaľ sa touto problematikou zaoberá niekto dlhodobejšie, ako napríklad Dalibor alebo Paľo, tak vidíme, že kultúrny rozmer ich architektúry prináša nové myšlienky. Ja osobne nie som architektka, som stavebná inžinierka, no k architektúre mám silný vzťah a veľmi ma mrzí, keď vidím, že aj dnes mnohí z architektov ani nevedia ako na vec. To je podľa mňa veľký nedostatok a nemôžeme sa vyhovárať na to, že sme sa to v škole neučili. Informácií je naozaj dosť a verím tomu, že sa situácia zmení. Žiaľ, často funguje skôr reštriktívny prístup – núti nás do toho legislatíva. Z mojich skúseností viem, že lepšie diela vznikajú vtedy, ak ich autori majú silný vzťah k životnému prostrediu, resp. k prírode.
Dalibor Borák: Jsem rád, že se začínáme o udržitelnosti víc bavit jako o celku, jako o holistickém problému, než jenom o energiích. Donedávna se jakákoliv diskuse na toto téma nakonec stočila na účka a prostupy tepla a na architekturu už jaksi nedošlo. V současné době je to podle mne už za námi. Musím podotknout, že zákonné požadavky máte na Slovensku ambicióznější. My v Česku na to jdeme typicky, cestou mírného pokroku v rámci zákonných požadavků – ale pořád se to přiostřuje, od 1. září máme novou vyhlášku, která nás více přibližuje k vám. Je ale dobře, že se o udržitelnosti začíná mluvit jako o celku a mluví o tom architekti, kteří se udržitelností zabývají. Těch je ale strašně málo. Většina architektů to řeší tak, že dělá domy podle svého nejlepšího přesvědčení dobré a současně takové, jak je k tomu nutí legislativa. I tito architekti, kteří se udržitelností systematicky nezabývají, dělají teď daleko udržitelnější domy po stránce energetické, protože je k tomu normy a vyhláška přitlačily. Ty ostatní aspekty se pomalu probublávají směrem k architektům přes veřejné mínění a v Česku hodně přes dotace. Jestliže my máme dotační program Nová zelená úsporám, který je podle mne velice dobrý a kvalitní, a ten je výrazně nad požadavkami norem, tak klienti, samozřejmě, chtějí dotace a nutí architekty, aby ty domy dělali lepší než normově musí. Bohužel, zase jsem se vrátil k energiím, a to primárním, protože o nich je Nová zelená úsporám, ale ty další aspekty – společenský, ekonomický – nemohou být natvrdo zakotveny v žádných legislativních předpisech a musí být vynuceny zájmy klientů.