Tento text je osobní úvahou nad vznikem, smyslem, souvislostmi a důsledky uplatňování legislativních opatření ovlivňujících práci architekta a nad jejich užitečností na cestě k udržitelnému vystavěnému prostředí.
Uběhlo devět měsíců od plné implementace poslední verze Evropské směrnice o energetické efektivnosti budov EPBD 2 /1/ do praxe.
Přesto, že pesimistické předpovědi o strmém růstu cen domů a kolapsu projektového a realitního trhu se nenaplnily, stále se setkávám s podivuhodnými vysvětleními platných legislativních požadavků a nepodloženými mýty o nich, se kterými se nemohu ztotožnit.
Ukazují na hluboké nepochopení důvodů, proč k zavádění stále vyšších požadavků na budovy dochází. Zaráží mne zejména názor, který je překvapivě často přítomen v řadách veřejné odbornosti, vyjadřující přesvědčení, že současné legislativní nároky na budovy jsou silovým vymáháním nesmyslných a „bůh ví komu vyhovujících“ požadavků „evropských úředníků z Bruselu“, nám nic dobrého nepřinášejí a jen komplikují život.
Již od roku 1993, kdy jsem měl možnost se spolu s mou manželkou, architektkou Helenou Borákovou, účastnit prvního světového kongresu UIA o udržitelnosti stavění v Chicagu /2/, se jako jeden ze zakládajících členů Centra pasivního domu v České republice systematicky zabývám udržitelností architektury. Proto si dovolím předložit můj pohled na to, co bylo v pozadí a důvodem pro zavádění přísnějších požadavků na budovy, co dnešnímu stavu předcházelo, i odhad, kam se požadavky na vystavěné prostředí a jeho navrhování budou pravděpodobně ubírat.